Naučná stezka Ludvíka Šablatury

Vítejte v Trojanovicích, pasekářské obci, jejíž samostatnost se datuje od roku 1748. V historii Trojanovic je za tu dobu zapsáno mnoho významných událostí a osudů lidí. Chtěli bychom vám představit naučnou stezku, která vás seznámí se slezským odbojem během 2. světové války, s partyzány v Beskydech i běžným životem během války. Průvodcem Vám bude trojanovický rodák, čestný občan obce Trojanovice, účastník národního odboje za 2. světové války, válečný veterán, ale také iniciátor výstavby mamutího můstku v Harrachově a výborný sportovec, Ludvík Šablatura. Díky jeho zápiskům a pečlivé dokumentaci bylo možné sestavit text, který doplní procházku nebo vyjížďku na kole v délce cca 10 km. Okruh Vás provede od návsi na Lomné, jejíž slavnostního otevření se Ludvík Šablatura osobně 16. října 2021 zúčastnil, kolem jeho rodného domu a k vile Josefa Brauna, vedoucího slezského odboje. Na trase dále naleznete čtyři sochy (sousoší Partyzánská hlídka, sousoší Valach s ovcemi, Pomník obětem z I. a II. světové války, socha Panny Marie), dva kříže (kříž na Bystrém u č.p 291, kříž na Bystrém u č.p. 314, zvoničku, původní budovu obecní školy, místo vodní pily či dětské hřiště.

Přejeme Vám příjemný poslech, procházku či projížďku.

Narodil jsem se 8.června 1924 do takových skromných poměrů v Trojanovicích u Frenštátu v Beskydech. Měl jsem hodně sourozenců. Bylo nás devět. Tři zemřeli a zůstalo nás celkem šest.

Část příjmů pro rodinu zajišťovala práce otce v ostravských hutích, kam nastoupil otec po různých lesnických zaměstnáních. Částečně naše rodina žila z malého hospodářství, které vlastnila a které jí dávalo alespoň část obživy nutné pro mladé hladové krky. Z dětských let se mi vybavuje naše pole a polní cesta, po které chodilo mnoho turistů z nádraží v Kunčicích p. O. na Pustevny. Po té cestě jsme vodili krávy na pastvu, sváželi vykopané brambory, příště zas jinou úrodu nebo i sušené seno a obilí. A v těch dětských letech mě nikdy nenapadlo, že tato „naše“ cesta se jednou dosti tvrdě zapíše do mého života. Vše vám povím ve správný čas.

Obecnou školu jsem navštěvoval v Trojanovicích, na měšťanku jsem již musel do 6 km vzdáleného Frenštátu pod Radhoštěm. V létě jsem chodil pěšky, v zimě na lyžích. U dnes již bývalé obecné školy na Bystrém je postavena dřevěná malovaná zvonička. Náš soused Valentin Strnadel ji vystavěl za pomoci Josefa Káni. Tam jsme jako děti chodívali na májové pobožnosti a zde byla každoročně slavnost stavění a kácení máje. Truhlářem a tesařem se Valentin Strnadel vyučil u svého otce. Měli doma dílnu velmi dobře vybavenou nářadím. Nás jejich práce zajímala, často jsme tam ze zvědavosti chodili. „Kluci, já vám udělám lyže,“ řekl při jedné naší návštěvě. Přinesl prkna z javoru a začal hoblovat. A brzy byl tvar tří párů vypracován. Co teď? Přinesl velký plechový hrnec, naplnil jej vodou, postavil na kamna, v nichž se v zimě neustále topilo. No a k našemu překvapení špičky lyží strčil do hrnce a dobře hodinu je vařil. Vedle si připravil kovovou formu se zaobleným tvarem. Do ní vsunul vytvarované špičky lyží. Mohutným šroubem začal utahovat až na „doraz“. Tak. A potom asi dva dny byly budoucí lyže v této formě. A k našemu překvapení, když pak šrouby uvolnil, byly prakticky lyže hotové. Jen je dočistil a ve skluznici v celé délce vyfrézoval žlábky. Potom vzal kožené řemeny a vázání bylo brzy hotové. Naše radost byla převeliká. „Valoš“, jak jsme tehdy Valentinu Strnadlovi říkali, dal základ našemu budoucímu sportovnímu zaměření.

Splnil jsem školní povinnosti a chtěl jsem dále studovat. Samozřejmě lesnictví. Narodil jsem se pod horami a lesy okolo byly můj život. Lesnickou školu v Hranicích ale v září 1944 Němci zavřeli. Tak jsem nastoupil jako technik a dělník na lesní správu Hutě pod Smrkem. Naším představeným tam byl profesor Miloš Vysocký. Ten ihned 1. září 1944 přišel a chtěl se mnou chvilku hovořit. Uvedl, že se nacházíme v oblasti, která je silně zasažena partyzánským hnutím. Věděl o mně, že odsud pocházím, že znám zdejší hory a také že jsem absolvoval předškolní lesnickou praxi. Že znám i zdejší obyvatele, u nichž by byla naděje, že se zapojí do dění, které by uspíšilo postup Rudé armády.

Dosti brzy jsem se setkal s mým známým Aloisem Davidem. Měli na Bystrém malou pilu. Napadlo mě, že by to mohla být první osoba, která by mi pomohla v mém nesnadném úkolu. Měl jsem pravdu. Navštěvoval se s brigádním generálem Josefem Braunem, již penzionovaným, bydlícím v Trojanovicích v Ráztoce.

Josef Braun se narodil 2. března 1884 v Benátkách nad Jizerou. Po studiích se stal důstojníkem z povolání. Aktivně se účastnil 1. světové války. Po jejím skončení se dal ihned k dispozici nové Československé republice. V roce 1927 byl jako vojenský atašé vyslán do Rumunska, kde strávil 11 let. Zde se rodina spřátelila s rumunskou královskou rodinou Karla I. Po návratu byl velitelem výstavby hraničního opevnění Jeseník – Ostrava. 24. července 1938 pronesl slavnostní řeč při odhalení památníku T.G. Masaryka na Horečkách. Po rozpoutání 2. světové války se aktivně zapojil do domácího protifašistického odboje. Za pomoci několika důstojníků i civilistů organizoval odbojovou skupinu, stal se vedoucím slezského odboje. Po útlumu činnosti skupiny v letech 1942-43, zapříčiněném poheydrichovským terorem, vyvíjí organizace největší aktivitu v roce 1944.

Právě v tomto období se s generálem díky Aloisi Davidovi seznamuji a získávám krycí jméno Pstruh. V září 1944 dochází k napojení generálovy skupiny označené krycím názvem Beta prostřednictvím prof. Miloše Vysockého na velkou odbojovou organizaci „Rada tří“. Ta měla od roku 1943 spojení s emigrantskou vládou v Londýně. Zprávy byly předávány pomocí vysílačky Milada západní paraskupiny „Calcium“ u Čejkovic v okrese Chrudim. Další pokus o bližší vysílání pomocí vysílačky Olga v držení skupiny Wolfram se bohužel nezdařil. Při parašutistickém výsadku se telegrafista Karel Svoboda ztratil a po šesti dnech byl zatčen gestapem. Vysílačku Olga ukryl, ale ta již nemohla sloužit plánovanému záměru. Bylo nutné najít nové řešení. Vysocký mi předával zprávy a já jednou, někdy i dvakrát týdně jsem se vydal vlakem do Kunčic p.O , pěšky k našemu domu č.p.295 a  dále lesem v Noříčí až do Malé Ráztoky, kde jsem se hlásil krycím jménem u generála Brauna. On již měl připravené zprávy pro Vysockého a ten je zase přes vysílačku Milada posílal do Londýna.

V beskydské oblasti bylo toho roku opravdu rušno. Partyzánský oddíl 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky se zde stáhl po neúspěšném Slovenském povstání. Svou přítomností nedával klid německým okupačním úřadům, které z obav o svou existenci byly nuceny vytvářet komanda Wehrmachtu, SS a gestapa na jejich pronásledování, což oslabovalo jejich armády na východě i na západě. Bylo to zejména po celé měsíce druhé poloviny roku 1944 a v roce 1945 až do kapitulace, kdy do hor vysílali jednotlivá početná komanda na razie. Tou nejpočetnější byla „Akce tetřev“, podle dokladů vázala na 13 000 vojáků a SS oddílů. A nyní bych se chtěl vrátit k vyprávění o naší polní cestě. 19.11.1944 mě na Ostravici Vysocký požádal, abych ihned doručil důležité zprávy generálu Braunovi. Vydal jsem se na cestu vlakem do Kunčic p.O. Bylo odpoledne, přešel jsem přes Maralův kopec, míjel budovu na křižovatce, kde byl obchod s potravinami, a vstoupil na naši polní cestu. A najednou se z pravé strany ozvalo: „Hände hoch!“ Dal jsem ruce nahoru. Teprve nyní jsem si všiml, že kousek pod cestou v louce porostlé vysokou trávou je důkladně maskovaný okop a v něm dva vojáci německé armády. V ten moment mi nebylo zrovna dobře. Když jsem dal ruce nahoru, voják se samopalem z okopu vystoupil. Já pootočením hlavy naznačil, že jdu do budov, jejichž střechy bylo vidět. Určitě jsem měl zvýšenou teplotu, zejména na levé noze, kde jsem s Vysockým zprávu bandáží připevnil. Voják dal povel k pochodu. Já ruce nahoře a on za mnou s namířeným samopalem. V této pozici jsme ušli asi 700 metrů do míst na této polní cestě, kde byla budova souseda Filipa Maralíka. Ten stál před chlévem s vidlemi. Když mě v nezvyklé pozici uviděl, nahlas pronesl: „Tak co, Ludvíku, zase domů?“ a vidlemi ukázal na náš dům, asi 400 metrů daleko. Při překročení rygolu na cestě pootočil jsem hlavu a zjistil, že voják sklopil samopal a zastavil se. A nechal mě pochodovat. Věděl proč. Došel jsem k nám a zdravil se s mojí maminkou. Vedle nás stáli dva němečtí oficíři. Když viděli, že patřím do rodiny, přestali si mě všímat. Nevěděl jsem, co se děje, ale jedno bylo jisté, že musím materiály někam ukrýt. Vyšel jsem na půdu, kde jsme měli čtyři postele a na nich v létě spali. Vedle bylo seno až k samému krovu. Rychle za krov a zamaskovat senem. Ohromně se mi ulevilo. Již mi srdce tolik nebušilo, když jsem sedl vedle maminky a ta mi začala vyprávět, co se děje. 16. listopadu přijely hordy německých vojáků a počínali si jako doma. Oficíři vlítli do domu a v dolní části budovy, kdy byly dva pokoje, si pro sebe zabrali místo. Všude plno vojáků. V druhé hospodářské budově objevili slámu. Tu začali nosit a pokládat na chodbu a do části naší kuchyně. Nikoho se neptali. Na slámě uléhali totálně unavení vojáci. Každou chvíli přicházeli mladí oficíři, zřejmě opilí alkoholem, a kopali do nich, aby vstávali a šli do hlídek v okopech. Maminka a sourozenci byli ze všeho zděšeni, nevěděli, co to všechno znamená. Seděl jsem vedle nich a utěšoval je. Byl to takový přepad. Vtom k nám přišel mladý oficír, že potřebuje cylindr na petrolejovou lampu a kde že se dostane koupit. Nabídl jsem se, že jej půjdu koupit s ním do obchodu na kopci. Bylo již dosti tma. Vyšli jsme po naší polní cestě. Asi po 300 metrech chůze  ze tmy:„ Halt, hände hoch!“ Oficír odpověděl „Sand“. To se opakovalo po cestě ještě dvakrát. V obchodě nám otevřeli jako sousedům, koupili jsme cylindr a šli zpět. Z té pochůzky jsem poznal, jak je jejich linie pro akci Tetřev vymyšlena. V noci jsem nespal. Měl jsem čas přemýšlet, jak dál. Bylo jednoznačné, že na schůzku s generálem půjdu, ale bez materiálů. Vyšel jsem z domu „okupovaného“ německými uniformami náhradní trasou. Po cestě okop a hlídky. Nečekal jsem. Nahlas jsem řekl „Sand“ a voják pokynul, abych šel. Když mě generál na smluveném místě uviděl, že jdu živ a zdráv, zářily mu oči. Tiše pronesl: „Velké dílo, Pstruhu“.

Pofidérní akce K.H. Franka skončila již v den mé náhradní schůzky s generálem. Když jsem z ní odcházel k nám na Bystré, potkával jsem německou techniku a auta obsazená vojáky. A když jsem přišel k nám, byl již dům prázdný, zbyl jen hrozný nepořádek.

Po těchto událostech jsem často uvažoval, co by se stalo, kdyby se u mě našly ty důležité materiály od londýnské vlády. Určitě by nás nemilosrdně zlikvidovali, jako to udělali vždy v podobných případech.

S pomocí konfidentů gestapa se Němcům podařilo naši skupinu rozkrýt. Několik členů včetně mě bylo zatčeno. Po krutém výslechu na gestapu jsme byli převezeni do Kaunicových kolejí v Brně, kde následoval další výslech.

Krčil jsem se v koutu cely věznice gestapa v Kaunicových kolejích v Brně a čekal, až se otevřou dveře, v nich uniforma SS a vysloví jméno Šablatura. Ale nechali mne a odešli. Přišla noc, nezamhouřil jsem oko. Myslel jsem, kde je generál Braun a Franta Klein. Byli ve včerejším transportu do plynu v Mauthausenu? Nebyli. Zahlédl jsem je v ten samý den, když nás řadili do druhého transportu, který měl odjet do zmíněného Mauthausenu. Seřadili nás okolo pěti set lidí a zase rozpustili. Co se to děje? Asi to zavinily ruské bomby, které začaly padat na Brno. Přišli a vyvolali několik jmen, mezi nimi také moje. Odvezli nás na vlakové nádraží, kde nás bylo asi 450, a narovnali do čtyř nákladních vagónů. Všichni jsme byli bez jídla a vody. Ale nejeli jsme do Mauthausenu ani do Lossenburgu. Tam již dorazila americká armáda. Mnozí zjistili, že to již jinam nejde, jen do českých zemí. V Mirošově v západních Čechách, kde byl ještě nedávno kárný tábor s dřevěnými baráky a oplocením z ostnatých drátů. Ano, bylo to tak. Dva dny stál každý na svém čtverečním decimetru podlahy vagonu s hrůzou nekonečné cesty. Ale děj se co děj, všichni jsme museli s myšlenkou přečkat příští hrůzy a dožít se osvobození. Konečně Mirošov!  Celé prostranství kolem nádraží hermeticky uzavřeno asi stovkou hnědých bestií. Jsou po zuby ozbrojeni revolvery, automaty, lehkými a těžkými kulomety, se cvičenými psy. Generála Brauna využili k tlumočení. Zanedlouho jsme před zraky mirošovských vstoupili přes pevnou bránu, která se nám otevřela, abychom mohli vstoupit do obydlí, které nám připravili nositelé kultury nové Evropy. Jsme „doma“! Já s Frantou Kleinem na baráku č. 16/3, generál Braun na baráku č.15. Brzy za námi přišel „hlídkující Rakušan“. Měl u našeho baráku službu se samopalem. Překvapil nás. „Chci vám pomoct, co potřebujete?“ Poradil jsem se s Frantou a generálem Braunem. Nejvíc potřebujeme spojení s Mirošovem, s vedením města. Aby nám přes „bachaře“ pomohli v organizaci zajišťování léků. A nestane-li se nějaká zrada, aby umožnili vězněným přijmout darované potraviny. Těm, kteří byli na kraji života. Největší úlohu tu sehrál jako tlumočník generál Braun. Byl u všeho, co potřebovali sdělit vězněným. Pomáhali jsme mu s Frantou, jak to šlo. …

….Nikdo z vězňů nedovede nikdy zapomenout na ulehčený výdech chladného a deštivého rána 5. května 1945, kdy se do nekonečna rozezvučela mirošovská siréna. Na blažený pocit svobody. Na splnění nejvroucnějších přání šesti těžkých let, kdy skončila 2. světová válka.

Po válce jsem vystudoval lesnickou školu v Hranicích a poté Vysokou zemědělskou školu v Brně.

V padesátých letech jsem se hodně věnoval sportu, stal jsem se sdruženářem na vrcholové úrovni, v roce 1954 mistrem ČSR ve čtyřkombinaci a často jsem jezdíval do Harrachova, kde mi nabídli práci v tamním polesí. Začínal jsem jako úředník a potom dlouho zastával funkci hlavního inženýra.

2. září 1956 jsem před několikatisícovým davem diváků jako první skočil na harrachovském můstku s první umělou hmotou v republice a druhou na světě, na jehož projekci a stavbě jsem se významně podílel. Když světová komise rozhodla, že další mamutí můstek bude v Harrachově, začal jsem společně s kamarádem hledat na Čerťáku nejlepší místo. Práce probíhaly tak, abychom mohli uvítat 8. mistrovství světa na lyžích v roce 1983. Stal jsem se vedoucím stavby skokanských můstků v Harrachově, včetně toho Mamutího, vyprojektoval jsem a zpracoval běžecké tratě v Harrachově a pomáhal při organizaci světových lyžařských závodů. Později jsem se snažil podporovat spolupráci mezi partnerskými městy Harrachovem a Frenštátem pod Radhoštěm.
Cítil jsem, že koloběh života chci uzavřít tam, kde jsem poprvé spatřil světlo světa, a ke sklonku života jsem se vrátil do rodných míst.

Dne 14.února 2022 ve věku 97 let se dopsal můj příběh, který jsem se pro Vás snažil uchovat. A jsem rád, že pamětní deska u mého rodného domu bude kolemjdoucím připomínat hrůzy války a ponižování obyvatel, kteří trpěli a položili mnoho životů za to, že nacismus chtěl pro sebe získat kus civilizovaného světa.

Váš Ludvík Šablatura

Trasa náučné stezky